Marie K.

...vyrostla jsem v rodině, kde se nikdy o Bohu nemluvilo a tak jsem do svých 42 let nebyla "poznamenaná" žádným náboženstvím, ani jsem nikdy o Bohu nepřemýšlela. Domov bylo pro mě pevné rodinné zázemí, přijetí, láska zájem a pozornost, jistota, což jsem považovala jako běžný standart. Když jsem se vdala a odstěhovala daleko od rodičů, najednou jsem se ocitla v jiném světě, v jiných vztazích, a hodně jsem toho nezvládala, zjistila jsem, že život ve světě, je jiný než, to co jsem žila doposud. Dalo se říct, že mi nic nescházelo, měla jsem zdravé děti, dobré bydlení, finanční zajištění, práci v místě, ale stále jsem prožívala stavy nespokojenosti především v manželství, nedokázala jsem přijímat situace a vztahy takové jaké jsou, stále jsem se cítila, nepotvrzená, můj muž mi neprojevoval zájem a lásku tak jak jsem očekávala a také jeho určité závislosti byly pro mě problémem a tak když jsem začala mít deprese, viděla jsem příčinu především v něm. Unik z té nespokojenosti jsem hledala v práci, která mě plně pohlcovala a ve které jsem se realizovala, hledala jsem potvrzení, ocenění a přijetí ve společnosti druhých lidí, v různých funkcích a aktivitách a dá se říct, že tehdy jsem byla spokojená, ale jak jsem přišla domú, tak mi bylo zase mizerně. Hledala jsem pomoc všude. Zdravý životní styl, sport, joga, new-age literatura, lečitelství apod. a pokud něco fungovalo, tak jen chvíli. Byl to život jako na houpačce, deprese přicházely častěji se stavy strachů a hrůzy z toho co bude, pocity beznaděje, marnosti, že život nemá smysl, protože jednou člověk stejně umře, tak proč vlastně žijeme. Stále více jsem se propadala na dno, uvědomovala jsem si, že už nedokážu těm stavům čelit, nejhorší ale bylo, že ani svým dětem, které pro mě byly smyslem života, nejsem schopna dávat to, co nejvíc potřebují, lásku, pokoj a radost a že mě vidí stále ztrápenou a nešťastnou. Bylo to tak děsivé a beznadějné a neřešitelné, že jsem začala uvažovat o tom jak všechno ukončit. Měla jsem 42 let a věděla jsem, že takhle se nedá žít dál. A tenkrát jsem se rozhodla, že musím svůj život úplně změnit a začít jinak.

Poté jsem se setkala s kamarádkou, kterou jsem delší dobu neviděla a ona mě pozvala do evangelického kostela, kam začala chodit, říkala mi něco o Bohu a o svobodě a pokoji a lásce, kterou člověk může zažívat, když se ve svém srdci setká s Ježíšem, vůbec jsem tomu nerozuměla, ani nechtěla poslouchat tyhle "náboženské" řečí, ale to pozvání jsem nakonec ze slušnosti přijala, i když jsem se kostelům vždycky vyhýbala. A tehdy v tom kostele jsem viděla lidi, kteří se usmívali, byli tak zvláštně spokojeni, projevovali zájem jeden o druhého, vítali se, podávali si ruku a objímali. Zpívali písničky a na mě přicházel takový zvláštní smutek, ale ne ten, co jsem znala, ta sebelítost, kterou jsem prožívala roky. Potom farář četl z bible slovo, moc jsem neposlouchala a ani tomu nerozuměla, ale přesto to slovo mě usvědčilo, že můj život není v pořádku, hned jsem si to ale ospravedlnila, protože druhý zas dělá jiné věci a ještě horší. Ale to co přišlo potom, bylo velmi zvláštní, uviděla jsem sebe jako ve filmu, očima někoho jiného, byl to film mého života, 18 let manželství, realita každodenního života, nedokážu říct ani konkrétní situace, i když ten pohled nebyl kritický a odsuzující, viděla jsem opět, že tak jak žiju, není dobré. A potom jsem uslyšela hlas, nevím, zda to bylo akusticky, nebo v srdci, ale byl to jasný hlas, který se nedal přeslechnout, nebyl to zákaz ani příkaz, ala ta slova nikdy nezapomenu "Tím, že se rozvedeš, svoje problémy nevyřešíš." A tehdy mi plně došlo, že kdyby se všechno v mém životě změnilo, kdyby můj muž začal být ten nejlepší manžel, a i kdybych odešla na druhý konec světa, tak před tím, co mě ničí, pronásleduje a trápí v mé mysli, nikam neuteču. Nevěděla jsem tenkrát vůbec nic o Evangeliu, což je dobrá zpráva o naději a vykoupení z hříchu, skrze oběť Ježíše Krista, který zemřel za každého člověka a vzal všechnu tu vinu, veškeré trápení na sebe, aby člověk mohl být zachráněn. Nikdy jsem o Bohu nepřemýšlela a nevěřila, že je, ale v tom kostele jsem plně pochopila, že už nemám žádné řešení na mou situaci. A tak jsem se upjala k té poslední naději a řekla, "Bože nevím, jestli opravdu jsi, ale pokud opravdu existuješ, tak já ti odevzdávám svůj život a všechno to trápení a starosti, a prosím, pomoz mi, ukaž mi, jak mám žit dál, už nejsem schopna ten život zvládnout sama." Bylo to tak zvláštní a osobní, najednou jsem měla pocit, že ze mně spadly železné obruče, které mě dusily a tížily. Moc jsem tomu všemu nerozuměla, ale prožila jsem pokoj, takový, jaký jsem už dlouho nepoznala. Je to už 22 let, co jsem svůj život dala do Božích rukou a přijala tu nabídku, kterou On má pro každého člověka-

Římanům 10/9 " Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen"

Poznávám stále víc, jak je Bůh dobrý, jak se stará o každého člověka, který mu v důvěře odevzdává vše, Boží bezpodmínečná láska je pro mě ten největší dar a zázrak, Jeho přijetí, odpuštění, vedení na každý den. Starosti, trápení a zkoušky přicházejí a nikdo se jim nevyhne, ale je to úplně jiné s Bohem, On dává moudrost, pokoj, radost a smysl našemu životu.

Marie K.